Historie operačních systémů

Vyhledáme-li si v nějaké encyklopedii heslo Operační systém, dozvíme se něco ve smyslu, že jde o vrstvu programového vybavení, která umožňuje komunikaci na nejnižší úrovni počítače, tedy mezi hardwarem a jednotlivými aplikacemi. Jejich historie trvá sotva


První počítače vůbec žádné systémy neměly. Programátor byl člověk, který daný počítač velmi dobře znal a uměl s ním komunikovat jeho řečí – pomocí jedniček a nul. Programování probíhalo pomocí tlačítek nebo propojováním jednotlivých součástí. Časem však složitost počítačů vzrůstala a programování „jedničkami a nulami“ začalo být neúnosné. Vznikly nízkoúrovňové programovací jazyky vázané na daný typ počítače (Assembler) a později i jazyky na hardwaru zcela nezávislé (prvním byl patrně Fortran od IBM z let 1954 – 1957), které programování velice zjednodušily.

V té době však byl operační systém stále uzpůsoben konkrétnímu typu počítače a mohl provádět pouze omezené množství specifických činností. Každý výrobce měl tedy pro každý typ počítače vlastní operační systém a to přinášelo problémy. Pokud vaše firma přešla na jiný typ počítače, musela většinou veškerá data zadávat znovu. Při práci uživatelé museli připravit data, nahrát je do počítače a nechat zpracovat. Časem však rostla potřeba data zadávat interaktivně a uživatel byl posazen k terminálu. To kladlo nové požadavky na systém, který musel zvládnout obsloužit několik uživatelů a zpracovávat jejich úlohy současně.

Jedním z prvních systémů, které se pokoušely tyto problémy vyřešit byl Multics od Bell Labs, který však díky řadě neshod mezi výrobci a nedokonalostí neuspěl (absence víceuživatelské podpory). Skupina lidí (Ken Thompson, Dennis Ritchie, Doug McIlroy a J. F. Ossanna) z Bell Labs však myšlenku nového operačního systému neodvrhla a pustila se r. 1969 do psaní (Assembler) systému pro počítač DEC PDP-7. Nový systém, pojmenovaný Unix, přišel s významnou novinkou. Jádro systému neobsahovalo interpret příkazů, protože tyto úkoly byly svěřeny nadstavbovým programům. PDP-7 však rychle zastaral a Bell Labs se rozhodla projekt Unixu podpořit zakoupením počítače DEC PDP-11. Jen tak pro zajímavost – tento počítač byl bez disku, měl k dispozicici 24 kB (slovy dvacet čtyři kilobajtů) operační paměti, přičemž jádro Unixu spotřebovalo celou její polovinu.

V roce 1972 byl celý Unix přepsán v novém jazyku C (předtím Ken Thompson uvažoval o Fortranu a jazyku B, což byl jakýsi předchůdce „céčka“). Velkým přínosem pro rozvoj tohoto systému byla spolupráce s univerzitou Berkeley (vznikla zde větev BSD – Berkeley Software Distribution) a později i dalšími školami. Později došlo k portacím Unixu na další typy počítačů. Zde i Microsoft přispěl se svou troškou do mlýna a vytvořil komerční verzi Unixu pro procesor i8086, nazvanou Xenix. Ten měl sice poměrně dlouhé trvání, ale nakonec zmizel ze scény. V polovině osmdesátých let došlo k rozdělení AT&T. Unixu se nadále věnovala AT&T Computer Systems, která na trh uvedla velmi rozšířenou verzi Unix System V. Obchodní zájmy však snížily dostupnost Unixu pro univerzity, což nakonec mělo za následek založení projektu Minix.

Dalším impulsem pro vývoj operačních systémů byl vynález mikroprocesoru a následující rozvoj osobních počítačů, který spustil Altair 8800 (rok 1975). O rok později vzniká počítač Apple I od Apple Computer, která o další rok později uvedla na trh Apple II, první kompletní počítač. Zástupci ostatních typů (Atari, Commodore) byly totiž tvořeni pouze centrální výpočetní jednotkou a vše osobní si musel uživatel dokoupit zvlášť. Tyto počítače neměly zpočátku vlastní operační systém, ale ovládaly se pomocí zabudovaného jazyka Basic. Basic byl později nahrazen systémem CP/M (Control Program for Microcomputers), jenž byl drasticky zjednodušeným Unixem. Jako první zavedl označování diskových jednotek písmeny a jména souborů ve tvaru 8.3.

Roku 1981 přinesla společnost IBM na trh PC vybavené operačním systémem DOS od Microsoftu, který ho však pouze odkoupil od jiné společnosti. V podstatě šlo o vylepšený CP/M inspirovaný Unixem, který však byl velmi zastaralý. Ani o DOSu se však nedalo říct, že by byl ideálním systémem. Podpora maximálně 30 MB disků a pouze 640 kB, byla impulzem pro vznik dalších dosovských klonů, z nichž jsou nejznámnější PC-DOS a DR-DOS. Na druhou stranu to byl patrně DOS, který umožnil velké rozšíření osobních počítačů.

Firma Apple však ve stejné době přišla s 32-bitovým operačním systémem vybaveným grafickým prostředím ovládaným myší, což byla oproti DOS obrovská výhoda, protože se tím ovládání velice zjednodušilo. Vyšší cena populárních Macintoshů však zabránila opravdu masívnímu rozšíření.

Ve stejné době konkurovaly platformě PC počítače Commodore Amiga, vybavené grafickým operačním systémem Amiga TOS. Tento kvalitní (zejména ve verzi 3) operační systém disponoval výborným multitaskingem, kterému se stěží vyrovnají moderní operační systémy. Měl však i své mouchy jako například nedokonalou správu paměti, takže pád jedné aplikace často znamenal pád celého systému.

Výhodou PC a DOSu byla nižší cena a zejména licenční politika firmy IBM, která umožnila vyrábět PC i jiným firmám (Compaq, Dell, HP a další). V polovině 80. let uvedla firma Microsoft na trh první verzi Windows a o dva roky později následovala druhá. Ani jedna se příliš neujala, ale to změnila verze 3.0 (3.1), která díky reklamní kampani zcela zastínila podobný systém – NewDeal. Jiná grafická rozhraní vznikají i v současné době (viz Seal).

Roku 1987 se objevil systém OS/2 od IBM. Na jeho vývoji se původně podílel i Microsoft, ale díky neshodám jejich spolupráce skončila a Microsoft svou verzi označil jako Windows NT. IBM však podlehla reklamní kampani Microsoftu, takže se OS/2 nikdy příliš nerozšířil. Přesto si vybudoval slušně velkou skupinu spokojených uživatelů.

Ve stejné době odchází Steve Jobs z Apple a zakládá vlastní společnost NeXT. Počítače NeXT, které nabízely na svou dobu velmi vyspělý operační systém NeXT Step (znalci se shodují, že jeho uživatelské rozhraní zatím nikdo nepřekonal), se však nikdy příliš nerozšířily. Později se firma přestala věnovat výrobě počítačů a zůstala u svého operačního systému.

Rok 1991 přinesl významný okamžik ve světě operačních systémů. Finský student Linus Torvalds začal totiž v tomto roce s vývojem systému Linux šířený pod licencí GPL, na kterém se brzy podílela komunita programátorů z celého světa. Vzniká také firma Be, vyvíjející nový operační systém nazvaný Be Operating System (pro x86 a PowerPC), který čerpal inspiraci z NeXT Stepu a Mac OS. Systém se vyvíjí i v současnosti, ale jeho rozšíření není velké, přestože představuje technicky i uživatelsky lepší systém než jsou Windows.

V polovině devadesátých let rozjíždí Microsoft ohromnou reklamní kampaň, propagující jeho nový operační systém – Windows 95, který i přes značnou technickou nedokonalost (stále zůstává DOS) ovládl naprostou většinu domácích počítačů. O něco později uvádí na trh také Windows NT 4.0. Ve stejném roce se objevuje i OS/2 Warp 4.0, který vznikl díky obrovskému tlaku uživatelů předchozích verzí a obsahoval velké množství inovativních technologií (hlasová komunikace, stabilní 32-bitové jádro…).

Další vývoj asi už znáte. Následovaly Windows 95 OSR2 (podpora FAT32) a později Windows 98 s integrovaným Internet Explorerem. Vylepšené Windows 98 SE předcházely Windows Millenium, které by měly být poslední v této řadě operačních systémů. Během druhé poloviny 90. let totiž Microsoft pracoval na Windows NT 5.0, oficiálně pojmenovaných Windows 2000. Koncem roku 2001 by se měly objevit Windows XP, jejichž betaverze jsou testerům k dispozici. V roce 1999 uvedla IBM také nový OS/2 Warp Server for e-Business a IBM přislíbila podporu minimálně na dalších 7 let. Na začátku nového tisíciletí se také objevuje další verze systému pro počítače Apple – MacOS X.

Kromě těchto už zaběhnutých soupeřů se začínají v 90. letech objevovat desítky (ne-li stovky) operačních systémů, jejichž vývoj umožnil Internet. Jediným z těchto systémů, které se „uchytily“ je Linux, který expandoval snad na všechny dostupně platformy (i86, PowerPC, Amiga, Mips, Alpha…). Především na PC se tak rozšířil operační systém unixového typu, který byl do té doby vyhrazen pro servery nebo výkonné pracovní stanice.

Jak bude vývoj pokračovat dále, ukáže asi jen čas. Už několikrát jsme byli svědky, jak se předpovědi analytiků nevyplnily. Sám nějakou představu mám, ale netroufnu si nic předpovídat na 100 %. Počkáme si, až Microsoft rozvine svou technologii .NET a uvidíme, jestli se Linux rozšíří i na pole domácích počítačů.

 

————-

Operační systém je základní programové vybavení počítače. Je to rozhraní, jehož prostřednictvím uživatel
komunikuje s hardwarem. Ze začátku však počítače vůbec operační systém neměly a programátor musel
se strojem rozmlouvat v jeho řeči, tedy zadávat přesně jedničky a nuly, a přitom vědět, kde se v počítači
co nachází, kde je jaké zařízení. S rozvojem výpočetní techniky se ale tato metoda stávala pomalu
neúnosná, a tak si programátoři pro svou potřebu vytvořili několik tzv. programovacích jazyků.
Programovací jazyk je soubor příkazů, které jsou pomocí tzv. interpreteru (překladače) programovacího
jazyka, naprogramovaného přímo v hardwaru počítače (později toto přestalo platit) překládány do
strojového kódu, takže mohou být daleko bližší skutečnému jazyku lidí. Místo nekonečných řad čísel
v dvojkové soustavě se tak zadávaly příkazy v podobě čísel osmičkové nebo šestnáctkové soustavy
a později i skutečná slova z písmen. Programovací jazyky mohou být buď vázány na konkrétní
hardware (např. assembler), nebo jsou na hardware nezávislé (tzv. vyšší programovací jazyky).
Nejstarším vyšším programovacím jazykem byl Short Code z roku 1949 (!), později vznikl Fortran
(1956, vyvinut IBM), COBOL (1959), BASIC (1965, později standardní jazyk pro PC),
Pascal (1971), C (1972) atd.

logo IBM AIX

Staré logo operačního systému AIX firmy IBM

V 60. letech však šel vývoj ještě dál. Vznikla potřeba programu, který by základní funkce systému obstarával sám a ulehčil tak programátorovi práci. Programátor totiž stále ještě musel přesně znát hardware počítače, např. u disket nebo pevných disků (Winchester) musel kódem zadávat, na jaké místo se můžou nahrát data. Pokud se spletl a zadal úsek již obsazený, počítač mu nedal žádnou hláškou najevo, co se stalo, a jednoduše původní data přepsal. Vznikly tak první operační systémy, nejprve firmy IBM, která v té době měla téměř monopol na sálové počítače čili mainframe (a jiné tehdy nebyly). Roku 1960 však firma Digital Equipment Corporation (DEC) vytvořila první komerční počítač vybavený obrazovkou a klávesnicí (tzv. obrazovkovým terminálem). Se vznikem minipočítačů v polovině 60. let, což byly menší stroje, které nevyžadovaly tak specializovanou obsluhu jako mainframe a byly rovněž vybaveny obrazovkovým terminálem, vyvstala potřeba operačních systémů tak, jak je známe dnes.

logo Sun Solaris

Staré logo operačního systému Solaris firmy Sun Microsystems

V 70. letech došlo ke vzniku dvou dnes již legendárních operačních systémů. První z nich, VMS, vytvořila pro své počítače VAX firma DEC. Tím druhým byl ještě slavnější UNIX firmy AT&T. Protože byla tato firma v rámci antimonopolního řízení americké vlády nucena zříct se své počítačové divize, převedla UNIX za velmi výhodných podmínek na některé univerzity. Vznikla tak varianta BSD (Berkeley System Distribution). Jako houby po dešti pak vznikaly další verze Unixu, ať už založené na základech systému firmy AT&T nebo na BSD. Vznikl např. IBM AIX, HP-UX, SGI IRIX, Cray Unicos, Sun Solaris a další. Všechno to však byly operační systémy pro sálové počítače nebo minipočítače.

Vznik mikropočítačových operačních systémů

počítač Apple I

První počítač Apple byl vlastně jen základní jednotkou v dřevěné bedničce

Vytvoření mikroprocesoru 4004 firmou Intel v roce 1971 otevřelo cestu k tvorbě skutečně malých, osobních počítačů, tehdy zvaných mikropočítače. Ještě před vznikem mikroprocesoru, roku 1969, se objevil počítač H316 firmy Honeywell, první domácí počítač vůbec (mimochodem, v témže roce byl spuštěn ARPAnet, předchůdce Internetu). Skutečnou revoluci však spustil až Altair 8800 z roku 1975, první masově prodávaný osobní počítač. A o rok později dva techničtí nadšenci, Steve Wozniak a Steve Jobs, založili firmu Apple Computers a vyprodukovali počítač Apple I, což byla pouze výpočetní jednotka, vše ostatní si musel uživatel dokoupit zvlášť. Ale již následujícího roku, 1977, vznikl Apple II, první předsmontovaný osobní počítač.

počítač Apple IIe

Počítač Apple IIe, vylepšená varianta počítače Apple II, se kterým Jobs a Wozniak své podnikání opravdu rozjeli

Rychle se objevily počítače dalších firem, jako Atari či Commodore (modely 16 a 64). Všechny tyto počítače byly tvořeny pouze centrální výpočetní jednotkou s procesorem, pamětí, klávesnicí a porty. Všechno ostatní se muselo kupovat a připojovat zvlášť: monitor (resp. televizní obrazovka – a to přestože již roku 1977 byl uveden osobní počítač PET se zabudovaným monitorem), kazetopásková zařízení a disketové mechaniky. Navíc se všechny ovládaly nikoli pomocí normálního operačního systému, ale prostřednictvím programovacího jazyka Basic. Jedním z nejpopulárnějších Basiců byl produkt v té době celkem neznámé firmy Microsoft. Později se však objevil tehdejší král operačních systémů pro osobní počítače, CP/M (Control Program for Microcomputers). CP/M vznikl jako drastická simplifikace Unixu a jeho „přínosem“ bylo, že zaváděl konvenci osmiznakového jména souboru a trojznakové přípony spolu s označováním diskových jednotek písmeny.

počítač IBM PC

IBM PC: počítač ne tak kvalitní jako stroje Apple, ale levnější a vyráběný v daleko větším množství

Když IBM roku 1981 vrhla na trh svoje PC (Personal Computer), operačním systémem MS-DOS (Microsoft Disk Operating System) ho vybavila právě firma Microsoft. Původně sice IBM připravovala vlastní systém, ale nakonec ho nestihla v termínu dokončit. Kdyby se jí to podařilo, dnešní počítačový svět by vypadal zcela jinak. Pohříchu ale MS-DOS nebyl skutečným produktem Microsoftu. V zásadě se jednalo o mírně upravený CP/M, jehož původní verze dokonce na prvních PC fungovala. MS-DOS stejně jako CP/M byl již v době svého vzniku velice nepohodlný systém a navíc i z hlediska návrhu nedostatečný a i zastaralý. MS-DOS narozdíl od Unixu podporoval pouze jednoho připojeného uživatele, který mohl pracovat s jedním jediným programem v daném čase. Navíc měl MS-DOS nepříjemná hardwarová omezení, např. nedokázal pracovat s pamětí větší než 640 kB nebo s disky většími než 30 MB. Tyto strašlivé nedostatky vedly k tomu, že se samotná IBM pokusila vytvořit svou verzi Dosu, PC-DOS, který se však od originálního MS-DOSu lišil jen v maličkostech. Podobně své Dosy vyvíjely i jiné firmy, asi nejproslulejším se stal DR-DOS, což ale stále byl jen Dos. Zajímavé je ještě to, že později firma vyvíjející původní CP/M vytvořila zdokonalený systém MP/M (Multiprogramming Control Program for Microcomputers), který podporoval multitasking (běh více programů najednou), jeho praktický význam však už byl minimální.

počítač Apple Lisa

Apple Lisa, první počítač s grafickým uživatelským rozhraním, ale komerční propadák

počítač Apple Macintosh 128k

Počítač Apple Macintosh 128k, vylepšená varianta legendárního Macintoshe

V téže době připravovala firma Apple první operační systém s grafickým uživatelským rozhraním (GUI), čili s myší ovládanými okénky namísto příkazové řádky, navíc byl celý operační systém 32-bitový, oproti 16 bitům u PC. První aplikace nového systému, počítač Lisa z roku 1983, sice úplně propadl, ale jednodušší (a levnější) Macintosh z následujícího roku se stal legendou. Umožňoval multitasking (i když ne skutečný), měl multimédia a díky ovládání myší se s ním mohl naučit pracovat kdokoliv. Macintosh byl ovšem dražší než PC, takže jeho obchodní úspěch nepřekonal, pouze se stal nejdůležitější odlišnou platformou. Dalšími rebely proti PC byly např. počítače Atari nebo Commodore Amiga, oba na velmi vysoké úrovni co se týče multimédií, oba obecně s lepší hardwarovou architekturou a také grafickými operačními systémy (Amiga TOS). Ale společným problémem všech tří rebelských platforem byl kromě vyšší ceny a předpokládaného využití jako domácího počítače (zatímco PC bylo určeno jako počítač do kanceláře) fakt, že neexistovaly jiné firmy, která by tyto počítače vyráběly. Zatímco IBM umožnila jiným počítačovým firmám vyrábět PC (nejslavnějšími výrobci se stali např. Compaq, HP, Digital, Dell), Apple, Atari a Commodore toto neumožnily, a tak jejich podíl na trhu v průběhu let zákonitě klesal.

Protože PC oproti svým konkurentům vypadalo velice odpudivě, ať už byl na vině slabší hardware nebo naprosto nevyhovující software, pokusila se s tím firma IBM něco udělat. Ve stejném roce, jako byl na trh uveden Macintosh, předvedla IBM model PC/AT s vylepšeným Dosem, z něhož byly odstraněny některé nejkřiklavější nedostatky (ale většina jich naneštěstí zůstala). Navíc jako operační systém pro PC/AT kromě MS-DOSu certifikovala i jiný operační systém od Microsoftu – Xenix, klon Unixu. Ten nakonec zcela zmizel na smetišti dějin, ale kdyby se prosadil, mohlo být PC úplně jinde. Současný trend, zavádění klonů Unixu na PC, by totiž předběhl o plných 15 let.

počítač Atari 800XE

Počítač Atari 800XE, legenda méně úspěšná než Macintosh

Nakonec situace donutila firmu IBM, aby ve spolupráci s Microsoftem vytvořila nový operační systém pro PC, tentokrát již nezatížený nedostatky Dosu. V roce 1987 se tak objevil OS/2, který se rovněž mohl stát velkým předělem, ale bohužel se spolupráce obou firem rozpadla a každá z nich si vyvíjela svou vlastní verzi OS/2 (Microsoft tu svou záhy přejmenoval na Windows NT). Oba systémy měly poté podobný směr vývoje – u obou vznikla lehčí verze pro pracovní stanici a mohutnější pro serverové použití. Tragické následky rozdělení vývoje navíc podtrhoval fakt, že se ani jedna firma nevzdala vývoje svých Dosů (nemluvě už vůbec o dalších Dosech – např. zmíněný DR-DOS), které zkázu svého mladšího a schopnějšího bratra výrazně uspíšily.

počítač Amiga 1200

Počítač Amiga 1200, další neúspěšná legenda

Situace okolo PC byla však natolik vážná, že se některé firmy pustily do vývoje GUI pro DOS, které by odstranilo alespoň ty největší nedostatky Dosu – uživatelskou nepřívětivost a nepřítomnost multitaskingu. Jistý úspěch zaznamenalo rozhraní firmy HP, které ale bylo totálně převálcováno Windows od Microsoftu. Windows byl ve svých začátcích zcela neschopným produktem plným chyb, stejně jako Dos, ale masivní marketingová podpora Microsoftu ho nakonec prosadila proti jeho konkurentům (kombinace Dos + Windows znamenala další tvrdou ránu pro OS/2). V roce 1985 se objevil Windows 1.0, o tři roky později Windows 2.03, ale teprve Windows 3.0 z roku 1990 se ukázal jako přijatelně funkční. Uživatelé však díky Windows alespoň dostali jakés takés grafické uživatelské rozhraní, které částečně setřelo propastný rozdíl mezi PC a Macintoshem.

Klikni pro zvětšení screenshot systému NeXT STEP

NeXT STEP, legendární objektově orientovaný operační systém založený na Unixu

V té době otřásl Applem šok: jeden z jeho zakladatelů, Steve Jobs, který nesouhlasil s obchodní strategií firmy, odešel a založil si vlastní firmu NeXT. Ta nikdy nedosáhla komerčního úspěchu Apple, ale proslavila se technicky dokonalými počítači, které o mnoho let předběhly svou dobu. V roce 1988 se objevil první z nich, NeXT, který byl jako první na světě vybaven magnetooptickým diskem a objektově orientovaným operačním systémem na bázi Unixu, vybaveným vlastním grafickým rozhraním. Právě tento systém, NeXT STEP, později tvořil hlavní činnost firmy NeXT a stal se počítačovou legendou (a bohužel jí zůstal). Zatím se nedařilo ani Apple, který se dostal do krize a vypadalo to málem na zánik této nejdůležitější alternativy k platformě PC. Tehdy nedokázala Applu pomoci ani spolupráce s IBM, která vyústila v konstrukci supermoderních RISC mikroprocesorů PowerPC, jež se staly novou platformou Macintoshe.

Klikni pro zvětšení screenshot systému BeOS R5

Operační systém BeOS R5 byl po technické stránce dokonalý, ale přišel příliš pozdě

Taková byla situace na poli gigantů osobních počítačů. Ale ve světě velkých počítačů, pracovních stanic a síťových serverů to bylo zcela jinak. Zde panoval Unix, ať už měl jakékoliv jméno a byl od kterékoliv firmy. Unix se také vyvíjel – asi nejdůležitější změnou bylo přidání grafického uživatelského rozhraní, nazvaného X Window System (později převzatého i pro VMS), které se vyznačovalo několika pozoruhodnými parametry. Na hegemonii Unixu nezměnil nic ani jeho dávný konkurent VMS, tehdy už OpenVMS, ani nic jiného, třeba AS/400 od IBM. A tak když na přelomu 80. a 90. let došlo k rozmachu sítě Internet, a tím ke vzniku Internetové komunity, čili nepřehledného zástupu počítačově gramotných a převážně mladých lidí, programátorů, kteří hledali nějaký způsob jak co nejlevněji a nejefektivněji komunikovat a pracovat, jejich zájem se obrátil k Unixu jako operačnímu systému. Protože však Unix nebyl zadarmo, znamenalo to napsat celý systém znovu, od začátku. A protože nejrozšířenější hardwarovou platformou bylo PC, znamenalo to vytvořit Unix pro PC. Od systému BSD tak byla odvozena řada verzí pro PC, např. FreeBSD, OpenBSD či NetBSD.

logo FreeBSD

FreeBSD má ve svém logu roztomilého ďáblíka

Objevila se také komunita GNU (GNU is Not Unix), která vyvíjela operační systém GNU/Hurd, který však byl postaven natolik odlišně a moderně, že měl velmi mnoho problémů. Nejnadějnějším klonem Unixu pro PC se tak měl stát Linux, výtvor finského studenta Linuse Torvaldse. Narozdíl od Hurdu totiž nebyl tak novátorský, takže ho bylo jednodušší napsat a nebyl tak poruchový a pomalý. Společná jim však byla práva, za jakých byly oba systémy šířeny. Jednalo se o tzv. licenci GPL (General Public Licence), která zavazovala tvůrce systémů poskytovat zdarma nejen hotové produkty, ale i zdrojové kódy a umožnit tak komukoliv upravit si systém podle svého.

logo Linux

Logo Linuxu se pyšní hezkým tučňákem

Aby nebylo klonů Unixu málo, později, v 90. letech, také jeden z bývalých programátorů Apple založil firmu Be, která začala vytvářet nejprve otevřený a později komerční produkt BeOS (Be Operating System). Pro BeOS je nejcharakterističtější, že byl od začátku vyvíjen s cílem vytvořit multimediální operační systém. Tím se BeOS výrazně odlišuje od ostatních klonů Unixu, jejichž použití spočívá především v sítích. BeOS se vlastně velice podobá NeXT STEPu, protože na pevných Unixových základech má uživatelsky přívětivé grafické rozhraní. V podstatě tak představuje dokonalejší software než systémy Applu, což se však změnilo na přelomu tisíciletí, kdy se firma Be přestala zabývat vývojem BeOSu a objevil se nový, kvalitní Apple MacOS X.

Devadesátá léta

Klikni pro zvětšení screenshot systému OS/2 Warp v4

Operační systém OS/2 Warp v4 a jeho propracované rozhraní WorkPlace Shell

V závěrečném desetiletí 20. století na PC zcela kraloval Microsoft s Dosem a Windows, kterému čím dál tím méně zdatně konkurovala IBM s OS/2, nyní už také opatřeným grafickým rozhraním a přejmenovaným na OS/2 Warp. Microsoft vydal dvě nové verze své grafické nadstavby Windows 3.1 a Windows 3.11 for Workgroups (měl lepší podporu sítí) a připravoval se na hluboký průlom. A skutečně, v roce 1995 přišel Microsoft s výrazně odlišnou verzí Windows, nazvanou Windows 95 (původně Windows 4.0) a opatřenou řadou vylepšení, např. částečně 32-bitovým jádrem (se zpožděním o dekádu za Applem!), zcela novým grafickým rozhraním, podporou dlouhých názvů souborů (rovněž se značným zpožděním) a lepší podporou sítí. Oproti přání uživatelů, kteří si přáli něco jako odlehčenou verzi Windows NT, však všechno, přes mohutnou propagandistickou kampaň Microsoftu, zůstalo při starém: vespod zůstal starý a nedokonalý 16-bitový Dos. Lépe řečeno – něco se změnilo: Windows 95 už nepodporoval jiné Dosy, pouze MS-DOS. Microsoft si tak dále upevnil své postavení na trhu.

Klikni pro zvětšení screenshot systému Amiga TOS

Operační systém Amiga TOS byl na svou dobu velmi pokročilý

V roce 1996 se také objevily nové, již čtvrté verze starých konkurentů, Windows NT a OS/2 Warp. Windows NT 4.0 se vyznačoval grafickým rozhraním stejným jako u Windows 95, ale to byl jediný společný prvek. Zajímavým faktem bylo, že nový Windows NT kromě platformy Intel x86, což je klasické PC, podporoval také daleko dokonalejší platformy Alpha, PowerPC a MIPS – tato vymoženost však s postupujícím časem odpadávala a zůstala jen podpora platformy x86. Co se týče OS/2 Warp, jeho nová verze v4 ani neměla vzniknout, ale obrovský tlak jeho uživatelů donutil IBM k tvorbě nové verze. Ta se vyznačovala pokročilými multimédii, možností hlasové komunikace (!), podporou moderního programovacího jazyka Java a jeho aplikací, třemi GUI (kromě standardního WPS – WorkPlace Shell – také nouzovým Interface Managerem a dokonce i Unixovým X Window Systémem), možností emulovat prostředí pro staré aplikace Dosu a 16-bitových Windows, nemluvě samozřejmě o robustním 32-bitovém jádru, tedy vesměs vlastnostmi, které scházely nejen Windows 95, ale některé z nich i Windows NT. Bohužel díky masovému marketingu Microsoftu a naopak nezájmu IBM OS/2 stále upadala.

počítač Apple iMac

Počítač Apple iMac – znovuzrození legendy

Co se týče ostatních „rebelských“ platforem, Atari zmizelo zcela, z Amigy zbylo jen jméno a snaha o její vzkříšení, ale ke svému znovuzrození se probudil Apple. Podařilo se mu totiž koupit Jobsovu společnost NeXT, čímž se Jobs navrátil do čela Apple. Brzy byl na trh vržen počítač iMac se zcela novým designem, navíc standardně bez disketové mechaniky (podle Jobse je to v době Internetu přežitek), ale s operačním systémem v podstatě stejným jako u prvního Macintoshe. Apple se původně snažil pro nový počítač koupit již zmiňovaný BeOS, později právě kvůli NeXT STEPu koupil NeXT, ale nakonec bylo zavedení nového operačního systému odsunuto na pozdější dobu. Přesto se však iMac stal hitem a otevřel cestu dalším novým produktům Applu, jako jsou notebook iBook či extrémně výkonná pracovní stanice PowerMac G4.

Klikni pro zvětšení screenshot systému Windows 98

Operační systém Windows 98 byl zastaralý už v době svého uvedení, jak bývalo u Microsoftu nedobrým zvykem

Microsoft zatím neustále flikoval a záplatoval Windows 95. V roce 1996 vydal verzi Windows 95 OSR2, jejímž hlavním přínosem bylo kromě balíku oprav zavedení nové verze (jménem FAT32) jinak obstarožního souborového systému FAT. V roce 1998 se objevily Windows 98, které přímo v jádře obsahovaly webový prohlížeč, což znevýhodňovalo výrobce jiných webových prohlížečů. Právě tento fakt zapříčinil antimonopolní řízení vlády USA proti Microsoftu. Třebaže původní důvod žaloby je z technického hlediska minimálně pochybený (samozřejmě ne z obchodního), v průběhu pře se objevovaly další a další aspekty. Zjistilo se, že Microsoft záměrně tajil před vývojáři některé funkce Windows, že jim vyhrožoval odřeknutím spolupráce, pokud budou vyvíjet i pro jiný systém než pro Windows, nebo že vyhrožoval tímtéž výrobcům PC, pokud na své produkty budou instalovat jiný operační systém než Windows.

Microsoft mezitím vrhnul na trh druhou verzi Windows 98, Windows 98 SE, a připravoval se na novou, tentokrát již pátou verzi Windows NT. Ta byla pod názvem Windows 2000 s mohutnou kampaní uvedena v roce 2000. Mnozí komentátoři s notnou dávkou škodolibosti rádi prohlašovali, že se jedná o první skutečně funkční operační systém od Microsoftu. V zásadě je Windows 2000 zdokonalený Windows NT 4.0 (v interním značení skutečně nese název Windows NT 5.0), navíc obohacený o uživatelské prvky Windows 98 (webový browser v jádře, multimédia, herní schopnosti). Windows 2000 ale přinesl zklamání těm, kteří se snad domnívali, že na své domácí PC dostanou konečně stabilní systém. Všechny verze Windows 2000 totiž mají serverové použití, pouze jedna je určena pro pracovní stanice, a to jsou ta nejvýkonnější PC. Pro běžné uživatele byl určen poslední systém postavený na Dosu, Windows Me (Millenium Edition), který se však už nicméně tvářil, jakoby Dos nepotřeboval – neumožňoval restart do režimu čistého MS-DOSu. Další důkaz vítězství marketingu nad zdravým rozumem.

Současnost

Klikni pro zvětšení screenshot desktopu GNOME 2.0

Linux s grafickým uživatelským rozhraním X Window System a desktopem GNOME 2.0

V té době začalo Microsoftu hrozit kromě antimonopolního řízení také jiné nebezpečí. Torvaldsův Linux totiž pomalu dospěl do fáze komerční použitelnosti, zatím především jako síťový server, ale pomalu také jako systém pro běžného uživatele. Velmi těžce ho však deklasuje, že jeho vývojářská základna je naprosto decentralizovaná. Fakt, že je Linux vyvíjen nepřehlédnutelným zástupem programátorů ze všech koutů planety sice umožňuje, že veškerá vylepšení jsou rychle hotova a k dispozici, ale na druhé straně způsobuje nepřítomnost nějaké přesnější vývojové linie. Například jsou hned dvě uživatelské nadstavby pro X Window System: GNOME a KDE. Obě jsou velmi pokročilé a technicky vyspělé, ale každá si žije sama pro sebe. Linux prostě trpí starou nemocí, známou z Unixu – každý si ho upravuje pro sebe, takže vzniká přehršel verzí a pořádný zmatek. Toto si uvědomují dokonce i sami tvůrci Linuxu, takže se objevily snahy o jeho standardizaci – což je další háček, neboť ty snahy jsou zase dvě – UnitedLinux a Linux Standard Base (LSB). Do budoucna se zdá, že se hlavního vývoje systému ujmou některé linuxové firmy, např. RedHat či SuSE, což by mohlo pojetím Linuxu ještě pořádně zamíchat.

Klikni pro zvětšení screenshot systému MacOS X

MacOS X s rozhraním Aqua, potomek NeXT STEPu

Linux se také rozšířil i mimo platformu x86, byl portován na PowerPC, Alpha, MIPS, SPARC, PA-RISC atd. Linuxu se rychle chopili konkurenti Microsoftu, vytlačení z Windows. Jejich podpora Linuxu jde dokonce tak daleko, že jím chtějí časem nahradit své vlastní klony Unixu. Od Linuxu si zkrátka všichni mnoho slibují: IBM Linuxu otevírá všechny svoje serverové platformy, nejdříve IBM eServer zSeries (dříve zvaný S/390; původně sálový počítač!), poté pSeries (dříve RS/6000; unixový stroj, kde má jinak místo AIX), xSeries (Netfinity; dosud doména Windows NT/2000) a iSeries (AS/400). SGI pro Linux uvolnila své grafické knihovny OpenGL, což mu má pomoci stát se herní platformou. Sun pro něj portoval mohutný programový balík StarOffice a představuje si Linux jako klientský systém pro svůj serverový operační systém Solaris. Intel s pomocí dalších firem pomohl vytvořit verzi Linuxu pro svůj nový procesor IA-64, AMD chce totéž udělat se svým procesorem x86-64.

Asi nejdál šel Corel, jinak výrobce špičkových kreslících programů, když vytvořil vlastní distribuci Corel LINUX OS a uvolnil pro něj zdarma řadu svých programů. Tato pro běžné uživatele (nazývané počítačovými odborníky s oblibou BFU – Bloody Fucking User) velmi nadějná distribuce však zanikla, když byl Corel koupen Microsoftem. Tato transakce ale vzbudila naděje, že Microsoft hodlá využít zkušenosti Corelu k portaci svých softwarových produktů na Linux – jako součást své strategie .NET, která má ještě víc setřít rozdíl mezi PC a sítí (škarohlídi ale tvrdí, že Unix má podobné vlastnosti už dávno).

Klikni pro zvětšení screenshot systému eComStation

eComStation, pozůstatek OS/2 Warp

Linuxem a způsobem práce kolem něj se inspirovali také další výrobci. Tak Be uvolnilo jednu verzi, Personal Edition, svého systému BeOS 5 k volnému použití a zveřejnilo zdrojové kódy některých jeho součástí (to však systém proti konkurenci ostatních, daleko větších „ryb“ nezachránilo a ten k velké škodě všech zúčastněných zachází na úbytě). Netscape převedl práva ke svému webovému prohlížeči Communicator na organizaci Mozilla, kterou pro tento účel založil. Mozilla pak pod licencí MPL (odvozené od GPL) vyvíjí novou verzi tohoto prohlížeče. Třeštění okolo otevřeného softwaru částečně podlehl také Apple, který zveřejnil jádro (zvané Darwin) svého nového operačního systému MacOS X, jenž nahradil poměrně zastaralý původní operační systém (resp. MacOS 9 byl obecně zastaralý, ale ve srovnání s Windows ne až tak strašně). V souladu s tím se objevily také spekulace, že by tento nový operační systém mohl být uvolněn i pro PC, což ale Apple doposud vyvrací.

MacOS X vůbec stojí za zmínku – je to supermoderní objektově orientovaný systém založený na BSD Unixu, vybavený zbrusu novým vektorovým grafickým rozhraním Aqua a schopný spouštět jak své nové aplikace, tak i aplikace psané pro původní MacOS. Této vlastnosti je dosaženo tím, že MacOS X má tři programová rozhraní – Classic pro staré aplikace MacOS 9, Carbon rovněž pro staré aplikace, ale konvertované na nový systém, ovšem bez podpory nových vlastností, a konečně Cocoa pro zbrusu nové aplikace, které mohou využívat všech výhod nového systému. Pokud by se MacOS X opravdu jednoho dne dostal na PC, jistě by představoval těžkou konkurenci pro Windows, v oblasti domácích počítačů rozhodně nebezpečnější než Linux.

logo OS/2 Warp

Operační systém OS/2 Warp se může chlubit elegantním logem

V roce 1999 také IBM uvolnila novou verzi OS/2, nazvanou OS/2 Warp Server for e-Business. Jedná se v zásadě o verzi 4 s některými vymoženostmi, jako např. podporou špičkového žurnálovacího souborového systému JFS z AIXu. Tento systém ale velice deklasovala značná cena, která se rovnala ceně za dva Windows NT. Současně také vydal příslušné updaty pro klientskou verzi, které ji srovnaly se serverovou na označení 4.5. Později však IBM ustoupila od vlastní distribuce OS/2, kterou převzala jistá nizozemská firma, zatímco IBM se zabývá pouze výrobou systému. OS/2 nyní dostala název eComStation a byla obohacena o některá drobná vylepšení, ale v zásadě je to stále systém z roku 1996. Budoucnost OS/2 proto vypadá velmi rozpačitě, snad nějakou dobu přežije, neboť nyní je Microsoft oslaben, ale kdo ví, jak to dopadne ve srovnání s Linuxem.

Klikni pro zvětšení screenshot systému Windows XP

Windows XP s rozhraním Luna

V roce 2001 Microsoft konečně uvedl na trh operační systém pro domácí uživatele postavený na technologii NT, nazvaný Windows XP (eXPerience). Jeho hlavní odlišností oproti předchozím verzím je nová podoba grafického rozhraní, pojmenovaná Luna, a možnost jeho změny (skinovatelnost), ale v podstatě se jedná jen o vylepšené Windows 2000. Rozdíly „uvnitř“ jsou tak drobné, že si ani nevysloužily změnu interního označení. Lze říct, že na Windows 2000 si Microsoft vyzkoušel a odladil nové technologie a u Windows XP je už jen zabalil do nového, slušivého hávu.

Větší změny se dají očekávat až s příchodem další verze Windows s kódovým označením Longhorn. Zdá se, že si na ní Microsoft nechává opravdu záležet, protože datum vydání bylo už několikrát odloženo. Jeden čas byl nový systém avizován na rok 2005, k desátému výročí uvedení Windows 95, v současnosti se uvádí rok 2006. Nový systém by měl obsahovat řadu nových vlastností – zcela nové API WinFX a vektorové grafické rozhraní Avalon založené na DirectX a XML – což by znamenalo spoustu dosud netušených grafických hrátek a kouzel. Kromě toho se má Longhorn vyznačovat databázovým souborovým systémem WinFS, založeným na současném NTFS. Jednou z dalších novinek by mohl být eventuální pronájem systému místo jeho koupě.

Longhorn má znamenat stejný skok, jaký předvedly Windows 95 oproti Windows 3.x, pozorovatel se ale neubrání dojmu, že Microsoft stále jen dohání dávného konkurenta, Apple, protože novátorský MacOS X se používá už nějakou dobu. Také se objevily hlasy, že snaha Microsoftu vytvořit teď naprosto nový systém, nesvázaný s minulostí (tedy to, co po něm uživatelé chtěli už před deseti lety), může být kontraproduktivní. Může prý odradit vývojáře aplikací pro Longhorn, kteří by se museli učit programovat v novém programovacím jazyku C# a ve zcela nových podmínkách – takže raději přejdou k Linuxu, který už v té době bude dostatečně vyvinutý. Nicméně všechny úvahy o Longhornu jsou jen dohady, počkejme do roku 2006.

Ze sféry ještě větší fantazie pak pocházejí spekulace, jestli Microsoft po vzoru GNU, Linuxu a GPL také neuvolní zdrojový kód Windows pod nějakou licencí (např. MSPL?). Podobnou zajímavou úvahou je distribuce Linuxu od Microsoftu. Dnes sice Microsoft na Linux dští oheň a síru, ale co když nastoupí snaha Linux ovládnout a Microsoft vydá svůj „Microsoft Linux“? To by byl opravdu krkolomný přemet, nicméně firma z Redmondu takových kotrmelců předvedla již několik.

Budoucnost

Klikni pro zvětšení screenshot desktopu KDE 3.0

Linux s grafickým uživatelským rozhraním X Window System a desktopem KDE 3.0

Jak se zdá, velkou budoucnost má před sebou hlavně Linux, jehož podíl na trhu se neustále zvyšuje. Pravděpodobně dojde k tomu, že si Linuxové distribuce a Microsoft rozdělí většinu trhu s osobními počítači přibližně napůl, zatímco ostatní (prakticky jen Apple, popřípadě OS/2 a různé klony Unixu) budou tvořit zanedbatelný zbytek. Linux má však získávat pozice především na serverech, kde zřejmě časem nahradí ostatní Unixy. Otázkou je, jak si povede na těch nejvýkonnějších strojích, ale lze očekávat, že dobře.

Obecně lze očekávat velké sbližování sítí s osobními počítači, ze kterých se stanou spíše jakési pracovní stanice a jejich místo v běžném životě zaujmou herní konzole a tzv. tencí klienti. Tak např. Sony pro svou konzoli PlayStation 2 vytvořila balíček obsahující pevný disk, klávesnici a vlastní distribuci Linuxu, který umožňuje s původně jen herním zařízením pracovat jako s počítačem. Když se objevila podobná konzole od Microsoftu, zvaná Xbox, s poněkud očesanou verzi Windows 2000, hned se vyrojily spekulace, že Microsoft touto cestou připravuje svoji vlastní platformu PC. Navíc se neustále vrací idea NC (Network Computer), tedy počítače bez pevného disku, pouze s rychlým připojením k síti, na které by byly všechny uživatelovy soubory i aplikace. Pro vývojáře má model, kdy se uživatelské aplikace spouštějí na serveru a ne na klientském PC, velké výhody. Mohou totiž aplikaci odladit na míru serveru a jeho hardware. Objevují se také tzv. set-top boxy, tedy jakési krabičky, které umožňují přistupovat k Internetu pomocí televizní obrazovky – důkaz že i televize bude časem pohlcena počítači, brzy po své digitalizaci.

logo Amiga

Můžeme čekat znovuzrození Amigy?

Nelze také zapomínat na další operační systémy, zatím v zárodečném stavu. Již tu byl zmíněn GNU/Hurd se svou supermoderní architekturou. Lze předpokládat, že časem bude tento systém dokončen a že na hardware dostupném v té době bude setřen výkonnostní rozdíl mezi ním a ostatními klony Unixu. Časem by tak Hurd mohl nahradit Linux, který je přeci jen postaven na základě starého Unixu. Další překvapení by mohla připravit znovuzrozená Amiga, jejíž největší výhodou má být absolutní hardwarová přenositelnost – na běžném operačním systému, kterým má být pravděpodobně Linux, poběží jediná úloha, virtuální procesor, a teprve na něm bude pracovat Amiga. Otázka je, jestli toto rozvrstvení nebude počítač příliš zpomalovat (na druhou stranu se na Macintoshích dá již nějakou dobu efektivně emulovat celé PC, na kterém může běžet libovolný operační systém).

Kromě toho existuje řada systémů, které leží mimo dosah běžného uživatele PC, avšak nepochybně by stálo za to se jimi alespoň inspirovat. Mezi ně nepochybně patří databázový server IBM eServer iSeries, známější pod starším označením AS/400. Ač počátky jeho vývojové řady sahají až do roku 1969 a on sám se objevil v roce 1988, jedná se o v současnosti asi nejdokonalejší komerční platformu. Zajímavé je, že původně vznikl jako nechtěné dítě IBM, jeho tvůrci ho dokonce museli maskovat jako náhradu za zařízení pro práci s děrnými štítky (!), ale v současnosti asi představuje vlajkovou loď IBM. Jeho použití je především v databázích než v čemkoliv jiném, a tak není tolik známý jako Unixové stroje.

počítač IBM AS/400 Model 250

Model 250, nejmenší z rodiny počítačů IBM AS/400

logo IBM

Střízlivé logo informačního giganta, firmy IBM

AS/400 se svou koncepcí zcela liší od všech ostatních výpočetních systémů. Od počátku byl navržen jako databázový počítač nezávislý na hardware, což umožňuje tzv. TIMI (Technically Independent Machine Interface), které vytváří vrstvu mezi vlastním operačním systémem a tzv. SLIC (System Licence Internal Code), což je mikrokódová úroveň, vázaná na konkrétní hardware. Operační systém např. nezná disky – zná jen obecný pojem paměti, jež má prakticky nekonečnou velikost (bude jistě chvíli trvat, než bude dosaženo 18,4 quintilionu bitů). V této obrovské jednoúrovňové paměti se nacházejí jednotlivé objekty systému (AS/400 je jako jeden z mála operačních systémů skutečně objektově orientovaný), tedy programy, databázové soubory atd. S každým objektem lze provádět pouze určité operace podle přesných pravidel – vývojáři jsou tak nuceni ctít architekturu a konzistenci systému. Provozované aplikace jsou mnohem spolehlivější a bezpečnější než na kterémkoliv jiném stroji. Např. počítačové viry se tu vůbec nevyskytují, protože je tu není možné napsat (musel by to udělat sám autor AS/400).

Nedílnou součástí systému je relační databázový systém DB2/400. Tento systém sice není možná to nejlepší, co se na trhu databází vyskytuje, ale žádná jiná není zdaleka tak integrovaná do operačního systému, což znamená neobyčejnou spolehlivost a praktickou neexistenci nevysvětlitelných chybových stavů. Po správném nastavení tak systém funguje obvykle řadu let bez závady. Chybové stavy, ke kterým dochází většinou jen při úpravách a změnách uživatelského software a konfiguraci počítače, jsou přesně definovány příslušnými zprávami, takže se vždy ví, co se děje nebo jaké hrozí nebezpečí. To lze dokonce využít ke vzdálené hardwarové správě přímo firmou IBM, jejíž pomocí je začínající hardwarový problém často rozpoznán dříve, než si uživatel něčeho všimne.

počítač IBM AS/400 Model 830

Počítač IBM AS/400 Model 830

Dalším výrazným rysem AS/400 je jeho otevřenost. Do operačního systému totiž jeho návrháři průběžně doplňují další a další funkce, aniž by byly likvidovány funkce předchozí. Z toho vyplývá, že stará uživatelská aplikace, která však uživateli vyhovuje, může bez problému pracovat na nejnovějším modelu AS/400 společně s aplikacemi nejmodernějšími. Názorným důkazem otevřenosti systému je přechod na 64-bitovou architekturu. Zatímco ve světě PC znamenal přechod na 32-bitovou platformu přepsání všech existujících aplikací (Windows NT) nebo provozování starých v často nespolehlivém emulačním režimu (OS/2 Warp) nebo dokonce nejhorší z nich, hybridní 16/32-bitový systém (Windows 95), u systému AS/400 představuje tento přechod pouze výměnu hardware včetně mikrokódové vrstvy, nové TIMI a pak konverzi starých programů do nového prostředí. A staré aplikace běží od druhého dne v 64-bitovém režimu naprosto spolehlivě.

počítače IBM eServer iSeries

Rodina výrobků IBM eServer iSeries

Otevřenost systému tu samozřejmě není kvůli tomu, aby staré aplikace fungovaly na novém stroji, ale hlavně aby se systém mohl libovolně rozšiřovat dle potřeb uživatele. Uživatel si na začátku koupí jen takový model AS/400, jaký aktuálně potřebuje. Když potřebuje do systému doplnit nové funkce, jež přinese vývoj, nekupuje si nový systém. Provede pouhý upgrade, čili rozšíření stávajícího systému co do kapacity a výkonnosti a doplnění dalších komponent – vše, co vyhovuje, naopak zůstává.

Až jednou dojde k přechodu na biologické počítače, systém AS/400 je natolik obecný, že bude schopen pracovat i na tomto bioware (namísto hardware). K tomu se váže zajímavá historka: hardwarová divize IBM si stěžovala, že AS/400 korektně nepodporuje její disky. Vývojáři AS/400 ji odmrštili s tím, že to naprosto není jejich chyba, že v tuto dobu dávno předpokládali nějaké biotechnologie namísto tak obstarožní záležitosti, jako jsou pevné disky!

Nedílnou součástí operačního systému je možnost rozsáhlého definování přístupových práv k jednotlivým objektům. To umožňuje nadefinovat přesný systém odpovědnosti za uživatelská data. Uživatel, který nemá oprávnění k aktualizaci dat, může provádět co chce, ale datům a systému neublíží. Ten, kdo je oprávněn aktualizovat určitá data, není schopen změnit data jiná (a navíc lze evidovat kdo a kdy co změnil).

K čemu tak rozsáhlý popis jednoho jediného počítače? AS/400 si lze totiž představit jako vzor pro budoucí počítače. Ne snad že by se hned zítra měl objevit nějaký otevřený klon serveru AS/400, ale návrháři jiných operačních systémů by si mohli vzít obecný příklad z jeho koncepce. V současnosti snad jen GNU/Hurd svým základním návrhem tzv. mikrojádrového operačního systému splňuje požadavky na dostatečně jednoduchý systém, aby mohl být nezávislý na hardware a maximálně otevřený.

A pokud se návrháři z AS/400 nepoučí, nevadí. Na světě se vyvíjejí desítky, možná stovky operačních systémů. Jeden z nich bude jednou určitě ten pravý!

 

z http://airborn.webz.cz/histos.html


MS-DOS

První systém, o kterém si dnes povíme, je systém DOS. MS-DOS, který se objevil poprvé v roce 1981, byl ve verzi 1.0 a nechala si ho vyvinout Microsoftem společnost IBM, které ho dodávala na své počítače.

Sytém byl vyvinut z původního QDOS (Quick-and-Dirty Operating System), na který Microsoft odkoupil licenci, a právě systémem MS-DOS začíná éra dnešních operačních systémů.

MS-DOS 1.01981, vyvinut pro IBM-PC, podpora 16 KB RAM, 5,25″ – 160 KB floppy
MS-DOS 1.1Opraveny nějaké chyby, 320KB floppy
MS-DOS 2.01983, IBM XT, nové příkazy, podpora HDD (5 MB)
MS-DOS 2.1Jen nepatrná vylepšení
MS-DOS 3.0Hardwarová podpora, IBM-AT, nepatrná podpora LAN
MS-DOS 3.1Rozvoj LAN
MS-DOS 3.23,5″ – 720KB floppy
MS-DOS 3.3Podpora pro PS/2, 3,5″ – 1,44 KB floppy, podpora pro 17 států
MS-DOS 4.0DOS Shell, odstraněny nějaké chyby
MS-DOS 5.01991, lepší práce s pamětí, lepší Shell
MS-DOS 6.xPodpora pro MS Windows, defragmentace, komprese …

Unix a Linux

První verze na konci šedesátých let, podporuje více uživatelů. Vyvinuli jej společnosti Bell Labs. GE a MIT. Později přepsán do jazyka C pro lepší přehlednost kódu.

konec 60. letBell Labs,Ge a MIT vyvíjejí MULTICS – opuštěn
1969Ken Thompson vyvíjí systém pro počítače DEC PDP-7
1970Vymyšleno jméno UNIX. Systém předělán na PDP-11, dva uživatelé, správa dokumentů, hra SpaceWar game.
1973Vyvinut jazyk C a UNIX přepsán do něj.
70. létaUnix 6 zdarma na univerzitách, podpora pro jiné platformy.
konec 70. letThompson pracuje v Berkeley na BSD (Berekley Standart Distribution)
90. létaPokusy o volný zdrojový kód, FreeBSD, OpedBSD a NetBSD (založeny na BSD 4.4)
1980MS vyvíjí 32-bit verzi XENIX. BSD 4.1
1983Nová verze UNIX, Sun vyvíjí SunOS ze kterého se stal Solaris
1984Vývoj volně šířitelné verze Unixu s názvem GNU (GNU’s Not Unix), GNU knihovny C knihovny Bourne Again Shell. Nepodařilo se vyvinout funkční jádro systému.
1985AT&T vydává SVIT (System V Interface Definition) X/OPEN vydáví standard. Standard POSIX 1003.1 byl uznán.
1988OSF (Open Software Foundation), vyvinut na IBM-AIX. Na CNU vyvinuto jádro MACH.
1989Unix System V Release 4 (SVR4)
1991Počátek vývoje Linux ze systému Minix, která byl volně k dispozici na procesory Intel 386.
1994Linux 1.0, bylo spojeno jádro a knihovny Linuxu a GNU

Apple System

Jako jeden ze známějších systémů se stal hlavně díky svému grafickému vzhledu GUI (Graphics User Interface), na kterém počátkem 70. let pracoval Xerox, a zatímco Microsoft prodával svůj černobílý DOS, počítače Apple už běhaly na 8 bitech !

1976Byl vytvořen Apple 1.
1977Apple 2, 6 barev na 280 x 192, 4 bity na 40 x 48, 1 Mhz, 8 bitů. Je to první počítač s disketovou mechanikou a barevnou grafikou.
1981 – 1983Vývoj Lisy GUI. Macintosh 128, který běhal na Motorole 68000.
1985 – 1993Mac s LaserWriterem a PageMakerem se stal ideální pro publikování. 1987 – Mac 3
1991První PowerBook (MC68HC000, 16 Mhz, 20 – 40 Mb Hdd)
1994PowerMAC – Mac postavený na PowerPC.

Windows

A dostáváme se konečně k systému Windows, který je dnes snad nejčastěji používaným systémem. Windows 3.x, 95 a 98 byly založeny na DOS, byly nestabilní, naopak však řada Win NT byla určena do serverů a proto od nich lze zaručit stabilitu a bezpečnost.

1985Windows 1.0, běh více aplikací, okna se nepřekrývají, špatně se ovládá, málo programů
1987Windows 2.0, okna se překrývají, protected mode procesorů Intel 286 a vyšších, více ne 640 KB paměti
1990Windows 3.0, Program Manager a podpora hardwaru
1992, květenWindows 3.1, odstraněny nějaké chyby, TrueType fonty, do roku 1997 nejpoužívanější systém
1992, červen32 bitová architektura (WIN 32 API)
1992, říjenWindows for Workgroups, LAN
1993Windows NT 3.0
1995Windows 95
1996, červenWindows NT 4.0
1996, říjenOEM Service Release 2 (OSR2) pro Win 95
1997Beta verze Windows NT 5.0
1998Windows 98
2000 – 2001Windows 2000, Windows ME, Windows XP …….

Historie operačních systémů je velice pestrá, proto zde neuvádím všechny podrobnosti, ale na přiblížení je to postačující. Další vývoj systémů nelze předem odhadnout, ale přece jsem něco zjistil o připravovaném sytému, který je zatím označován jako PhoenixOS, ale o něm někdy příště.

Historie operačních systémů